[25.04.2006 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 7100×; Mountainbike.cz]

Jaké bylo českolipské víkendové menu? Předkrm v podobě sobotní městského kritéria, v neděli pak hlavní chod, coby úvodní podnik Českého maratónského poháru.

Rewico kritérium
Ke kritériu jen ve zkratce: jel se krátký městský okruh s jedním stoupáním, spoustou zatáček, dlažbou klasickou i zámkovou a schodovým sjezdem. Někteří kritérium brali jako rozjetí před nedělním maratónem, jiní tvrdě bojovali o body do seriálu Kelly´s Peklo Severu. Každopádně to byla atraktivní podívaná jak pro bikery, tak pro slušný počet diváků.

Nástupy, pády, vláčky – skvělá atmosféra, po pořadatelské stránce vše klapalo jak má – prostě opak toho, co čekalo na maratónské závodníky v neděli…

MTB maraton
Třetí ročník českolipského maratónu se opět vešel mezi zredukovaný počet pohárových podniků, byť byl loni jedním z nejdiskutovanějších. Pořadatelé slíbili větší obtížnost, více kopců, více terénu. Délka okruhu vzrostla na 45 km a počet okruhů se tak pro hlavní závod zredukoval na dva (současně se jel i hobby závod na 45km, který byl i mistrovstvím republiky UNITOP, což je tuším mistrovství republiky pracovníků policie – to se potvrdilo hned 100 metrů po startu, kdy auto městské policie zablokovalo cestu – stát se to ovšem může každému :-)

Počet předem přihlášených signalizoval menší účast, což zapříčinilo, že jsme se společně s Martinem Pleschingerem ocitli ve startovce hned vedle Jána Svorady, který byl hlavním lákadlem. Ten ovšem asi netušil, že obhajoba druhého místa, které si vyjel den předtím v Českém ráji na tamní padesátce, bude poněkud složitější…

Mimo Svorady se na startu objevili i Ivan Rybařík, Martin Horák a překvapivě i Jan Hruška, který všem bikerům ukázal záda a dojel si pro první pohárové vítězství (prý s pevnou vidlí a silniční kazetou). To já zvolil MTB kazetu a jemnější obutí na tvrdé a rychlé cesty. Večer před závodem však přišly vydatné přeháňky a ráno se mi přezouvat nechtělo (ale přežil jsem bez pádu).

V pátek jsem ještě namontoval nový šaltr – ten starý měl už najeto přes 20.000 km a celkem slušnou vůli a rezervy ve funkčnosti. Takže do patky našroubuju nový a koukám, že je stejně nakřivo jako ten starý, patka je však v pořádku – no zjistil jsem, že v patce mám dva roky křivě vyříznutý závit:-) Našel jsem tedy ještě jednu patku, ta však nepasovala do rámu, takže jsem kladivem a šroubovákem vysekal pár mm nadbytečného materiálu z patky a patku resp. šaltr úspěšně namontoval.

Ale zpět na start: nevím, zda-li mi na náměstí, odkud se startovalo, něco uniklo – po lehkém rozjetí jsem se zařadil na konec balíku asi 15minut před výstřelem. Vůbec mi totiž nepřišlo, že se jedná o nějakou výjimečnou událost, kterou by měl závod Českého poháru být. Tady to je myslím spíš věc svazu, že po marketingové a komerční stránce maratónský pohár hraje např. s „Kolem pro život“ třetí ligu.

Chyběla mi i ta předzávodní atmosféra, nervozita, napětí, stánky s oblečením, výživou či cyklomateriálem a tak. Když jsem pak po pěti a půl hodinách úmorné dřiny dorazil do cíle, vše se již demontovalo a nebýt slečny, co mi odebrala čip, bych si nebyl jistý, jestli někdo můj příjezd vůbec zaregistroval. Takže start ze zadních pozic mi nikterak nevadil, nechtěl jsem se hned po startu uštvat, navíc po druhé zatáčce se jede cca. 1 km po široké asfaltce, kde se dá lehce předjíždět (necelých 500 m stačilo jednomu smolařovi na první defekt).

Taktéž je na začátku sezóny pro lepší sebevědomí raději předjíždět než být zařezáván:-). Což se mi do nájezdu do terénu se na jednomístnou cestičku celkem dařilo, pak se tempo zpomalilo, předjíždět se nedalo – s výjimkou předjetí borce v replice národního dresu, to jsem si nemohl nechat ujít. Stoupání na Špičák po asfaltce bylo v pohodě (v kole druhém jsem však na stejném úseku – poté co jsem se rozhlédl jestli mě nikdo nevidí – použil kašpárka) K samotné rozhledně pak vedl sametový kobereček – ten předznamenal několik nejdiskutovanějších chodeckých úseků – ostatně nastříkané nápisy na něm hovořily za vše („hovado“ byl ten nejslušnější – pravděpodobně mínění značičů trati:-)

Kobereček vedl po 200 metrů dlouhé a proklatě prudké stojce v neschůdném kluzkém terénu, kde došlo k ucpání trati a kde nadávky létaly ze všech stran (v druhém kole to už bylo bez zácpy, ovšem nadávek neubylo – pouze dvojice německých bikerů s týmu Generator jedoucí na tandemu s převodovkou Rohloff nijak neprotestovala, žádné německé klení jsem neslyšel. Pouze obdivné „nummer eins“ – směrem ke mně, jel jsem totiž s VIP číslem jedna:-).

Následující sjezd serpentinama se v prvním kole taky nedal jet – díky zácpě – ve druhém už to šlo. Opět se však u mě projevila jistá disbalance mezi prudkou doleva a doprava. Doleva mi to jde bez problémů smykem, doprava jsem si musel přišlápnout na zem (off topic poznámka: na lyžích a na bruslích umím brzdit jen doleva a moje nadějná kariéra fotbalového brankáře skončila brzy poté, co jsem dokázal vrhat mrštné robinsonády právě jen na levou stranu, zatímco na stranu pravou jsem se kácel jako šraňky). Dole nás přivítal zcela rozbahněný 200 m úsek, kde to proklatě klouzalo, kde se padalo a kde se pláště a véčkový brzdy proměnily v bahnité koule (v kole druhém tento úsek naštěstí částečně vyschnul a byl sjízdný).

Následovala lesní pasáž až k dřevěným lávkám (pro mě nesjízdné ani v jednom z kol – po tretrách se však dalo elegantně sklouznout až dolů). Za pivovarským rybníkem jsem minul – nikoli naposledy – defektivšího českokamenického Vencu Šafránka, který mě o pár km dále předjel a ve stoupání na Svojkov se energickým šlapáním ze sedla začal probíjet kupředu na ztracené pozice. Krom jiného i kolem polského bikera z Boleslawiece (alespoň podle dresu), kterému došlo už na 15 km a svůj stroj po rozbitém asfaltu tlačil.

Ze Svojkova se pokračovalo novým úsekem, který byl příjemným překvapením, nahoru, dolů, po vrstevnici, fakt pěkné – ovšem na konci ouha – opět pěší úsek, proklatě prudký. Asi se nedalo jinak ze situace vybruslit, ale chodeckých úseků bylo fakticky příliš (navíc násobeno dvěma). Více poškozeni se asi cítili kvalitnější jezdci, jelikož rychlost chůze je u všech téměř stejná. Mohu potvrdit, jelikož celé pěší stoupání jsem se držel v háku:-) za taktéž defektivším Jardou Stadtherrem.

Nahoře následoval pěkný sjezd známý z roku 2004, dole občerstvení „U Rejžáka“ a další chodecký úsek (tady ovšem myšleno mou výkonnostní skupinou – pro elitu to myslím sjízdné bylo) a výjezd pod Slavíček. Po sjezdu do Záhořína se zabočilo do lesa, kde se trať několikrát klikatila tak, že jsem vůbec netušil, kde vůbec jsem (15 km od domova:-). Ovšem nebylo to vůbec špatné. Poté co jsem ustál jeden z krkolomných sjezdů v bahýnku, jsem téměř ryčel blahem:-)

Přesně na tyto chvíle jsem se celou zimu těšil! No a jako vždy jsem předjel efekt opravujícího Vencu Šafránka. Následoval další z úseků, známý z novoborského maratónu Bohemie. Podjezd silnice rozbahněným tunýlkem ve Starém Špidlově, několik kilometrů křížem krážem v méně členitém lesíku a pak už přes pole do Lípy. Tady jsem předjel prošitého orienťáka a kameramana Ondru Slámu, který mě den předtím v kritérku nadělil kolo (oko za oko:-) Na konci prvního kola mě podruhé předjel Venca Šafránek, který defekt opravil vložením startovního čísla do pláště.

Po občerstvení na náměstí (byl jsem obdarován i Red Bullem) a nájezdu do druhého kola, jsem si odskočil k autu zaparkovanému takticky 50 m od trati a odlehčil své garderobě. Dolů šly návleky z kolen i rukou, vesta a spodní triko. Vyšťoural jsem několik kg bahna z brzd a rámu a opět se vrátil na trať (ztráta cca 3 minut byla zanedbatelná).

Zařadil jsem se za již zmíněnou německou dvojici na tandemu. Neviděl jsem to osobně, ale zatímco se první člen věnoval řízení a řazení, druhý tandemista fotil vše kolem sebe – inspirace pro reportážní teamy:-). Ve druhém kole startovní pole prořídlo o 150 jezdců z krátké trasy a o pár odstoupivších z dlouhé – mezi nimiž byl údajně i Ján Svorada. Velkou část kola jsem jel v závěsu za celkově třetí ženou jedoucí v plzeňském dresu a nejelo se špatně:-). Na bufetu mi však ujela, občas se v lese mihnul její dres, ale docvaknout jsem jí nedokázal. To se však téměř podařilo borcovi, jedoucímu původně notný kus cesty za mnou. Patrně dobře znalý trasy si to střihnul přímo mimo značení a elegantně se tak vyhnul cca. tříkilometrovému cípu.

Takže si to valím lesem a najednou vidím zleva na lesní cestě červený dres. Možná jen zabloudil, možná toho měl plný zuby, třeba to v cíli vysvětlil. Poslední výjezd po poli kolem radioamatérů, sjezd dolů na asfaltku, kde však chyběli pořadatelé, stejně tak na kruháči u nemocnice – pokud někdo počítal s bezpečným průjezdem jako v kole prvním, mohl být nepříjemně překvapen. A dojezd do cíle byl ve zmíněném utajeném duchu.

Co se týká mytí kol, tak jsem byl odkázán někam pod schody, kde jsem našel opuštěný kbelík s vodou a houbou a mohl tak alespoň z nejhoršího kolo umýt. A mytí těla? Nejenom mě posloužila kašna.

Subjektivní shrnutí:
Závod českého poháru – pokud se tedy chce pasovat do pozice nejprestižnější MTB soutěže – by si obecně zasloužil lepší propagaci, podporu, atmosféru, zázemí a mediální publicitu, než jako tomu bylo v České Lípě – a to nepadá jen na hlavu pořadatelů, ale i na svaz, coby vyhlašovatele poháru a nevím, kdo všechno je v tom ještě zainteresován.

Každopádně po loňském zmatkůplném ročníku jsem hleděl do budoucna s většími nadějemi. Ale zatím je za námi teprve první závod. Výtky které bych směřoval k pořadatelům se týkají absence důstojného a funkčního zázemí pro mytí kol, hygienu a WC (nebo že bych si nevšimnul?, TOI TOI budky mi už přišly na MTB závodech jako samozřejmost).

Kam se poděli někteří pořadatelé či policisté v druhém kole také netuším. A příjezd do cíle, kdy už se začínalo uklízet – nezbývá než více trénovat a dojíždět mezi prvními:-) Naopak značení trasy bylo bez problémů, na pár nebezpečnějších místech čekali záchranáři, s občerstvením jsem byl celkem spokojen (vystačím si s banánem a koláčky:-)

A co se týká samotné trasy? Ta byla asi nejdiskutovanějším tématem. Slyšel jsem diskusi, že maratón by měl vést po lesních a polních cestách, že by měl být 100% sjízdný apod. Co člověk, to názor. Mně osobně se trať líbila. Po předchozích ročnících se ztížila a zároveň nabrala na atraktivnosti. Určitě prospělo prodloužení okruhu na 45 km, první výběh na Špičák mi přišel zbytečný – trať se ucpala, nevím jestli následný sjezdík svými kvalitami výšlap převýšil (na stranu druhou se zde startovní pole roztrhalo a u lávek nebyla fronta jako loni).

Nicméně myslím, že jeden výšlap na cca 17. km by bohatě postačil. Co mě příjemně překvapilo, byl nově poskládaný úsek mezi Záhořínem a Velenicemi (cca 28. km). Možná bych místo výšlapu na Špičák nahnal nějaké kilometry za Špidlovem směrem na Zákupy (tuším zelená turistická), kde jsou lesy i kopce (a propos – když se zpětně dívám na mapu závodu, tak se nakonec jelo ještě jinak).

Už kvůli spoluobčanům muslimského vyznání si nechci hrát na proroka, ale pokud se výše zmíněné nedostatky podaří vyladit, jel bych za rok zas – už jen proto, že to mám tak blízko.

Autor článku: Petr Pražák
Autor fotografií: Jakub Sedláček