Na začátku byla…

Na začátku byla Strava. Deset dní před startem jsem v jednom příspěvku pod aktivitou objevil zmínku o MTB závodu Jesenický Surovec v Jesenici u Rakovníka. Na stránkách akce mě hned zaujala nejdelší trasa s názvem Ultrasurovec s parametry 300 km a avizovaným převýšením 6000 m (nakonec mi Bolt naměřil 5200 m). To se jevilo jako ideální zakončení sezóny (i z důvodů případných újem na zdraví či materiálu).

Po předloňské akci Okolo republiky (vícedenní, etapové), kdy jsem se před bohem zařekl, že už nikdy nic takového nepodniknu, jsem zde našel obezličku v podobě faktu, že jde o jednorázový závod, tudíž beze spánku. Podle časů z loňského ročníku jsem pak odhadl, že bych se mohl vejít do 24 hodin. Každopádně se mělo jednat o moji nejdelší kontinuální jízdu v životě, navíc na horském kole a v terénu (částečně).

Zajímavým se jevily nejen parametry trati, ale hlavně její umístění – mířila totiž do turisticky atraktivních oblastí, které jsem na kole či pěšky několikrát navštívil. Manětínsko, Rabštejn, klášter Teplá, Slavkovský les, okolí Mariánek, Bečov, Kyselka, Lubenec, Loket… Příroda, architektura, historie – to vše se zde kloubí v jednolitý celek hodný opakovaných návštěv.

Bohužel jsem většinou těchto lokalit měl projíždět za tmy… V tomto ročním období se noci prodlužují a tma je cca od 18:00 do 7:00. Ale jízda noční krajinou má také něco do sebe, nicméně za tmy v terénu jsem toho mnoho nenajezdil (nepočítaje zimní hodinové dojíždění do práce po známých trasách). Proto jsem nechtěl podcenit světelnou výbavu a své dvě světla rozšířil o zbrusu nový kus se sedmihodinovou výdrží při výkonu 700 lumenů. K tomu jsem přidal ještě čelovku a půjčil si náhradní baterii do svého letitého Gacirona (2016). Na řídítkách se tak skvěl třídílný světelný park jištěný čelovkou (kterou jsem nakonec nevzal, jelikož jsem ji v předstartovním spěchu nemohl v autě najít😉

Další technická příprava byla standardní – vycházel jsem ze zásady „před závodem na kole nic neměnit“. Odstranil jsem tedy jen trn z pláště, který byl příčinou pomalého defektu, osadil nové gripy Ergon (ty původní po 20 kkm byly docela tenké) a taky jsem místo relativně tvrdého sedla fizik nasadil osvědčené sedlo z Decathlonu, které se časem prosadilo i na další kola. Musel jsem tedy lehce upravit posed, ale to by přece neměl být problém… Nebo snad ano? Den před startem jsem ještě zjistil, že protéká uchycení hadičky v hydrovaku a malý otvor zacelil neškodným kyanoakrylátovým lepidlem;-) 

Na kolo jsem nasadil menší voděodolnou tašku na horní rám, která sloužila pro powerbanky, kabeláž a telefon. Navigace se tak dala nabíjet za jízdy přímo z brašničky (Wahoo Bolt 2 jsem dobíjel dvakrát, ale spíše preventivně, při poklesu na 60 % kapacity). Přidal jsem druhý košík pro termoláhev (vezl jsem v ní tyčinky, na horký čaj se mělo přejít až později). Podsedlovou brašničku jsem pak vyměnil za podsedlovou brašnu, do které se kromě duše vešlo i náhradní oblečení (ponožky, rukavice, kalhoty a bundička). Mohlo se ochladit, mohlo se oteplit, mohlo pršet (nakonec proběhly všechny tři varianty). Nakonec jsem si do auta sbalil několik variant a čekal, jak to bude vypadat na startu.

Předstartovní příprava znamenala mj. i sestavení plánu občerstvení – na trase samozřejmě nejsou žádné občerstvovací stanice a tak bylo potřeba naplánovat, kde se dá doplnit voda. Ideální jsou samozřejmě benzínky, ovšem ty s nonstop provozem byly pouze v Mariánkách (144 km) a ve Varech (220 km). Nějaké další pak ležely mimo trasu a nebo měly omezený provoz. O restauracích jsem moc neuvažoval z důvodu zavírací doby a tak zbývaly studánky či prameny (dají se dohledat stránce na mapy.cz). Z vlastní zkušenosti jsem věděl o prameni v obci Prameny a pak o pramenech v Mariánkách a Kyselce (Mattonce).

Lehké dilema jsem měl s brýlemi – ve vlhku se snadno zamlží, v dešti jsou pak zcela nepoužitelné (natož v kombinaci s tmou…). Volba tedy padla na čočky, kde byl zase limitem čas. Nejdéle jsem měl čočky cca 14 hodin a to už pak oči pálí… Takže jsem si vzal do zálohy nejen náhradní čočky, ale i klasické brýle. Povinnou výbavou byla lékárnička – narychlo jsem do taštičky sbalil obinadla, náplast, termofólii, sprej na astma a tři ibuprofeny. Už 14 dní jsem totiž trpěl bolestmi zad způsobenými taháním břemen při rekonstrukci koupelny (to máte suť, dlažbu, obklady, štuk, lepidlo, spárovačku, sanitu…).

Jde se na start

V den startu 21. října jsem se snažil spát co nejdéle (takže do 7:30) s tím, že ještě musím dopoledne do práce. S lehkým zpožděním jsem po poledni vyrážel z Řeže, abych do Jesenice přijel hodinu před startem a to souběžně s příchodem deště… Na louce již stálo několik aut účastníků (dle online přehledu nás mělo být na startu 24), někteří připravovali kola, další relaxovali v prostoru prezentace.

Nafasoval jsem číslo, účastnické tričko s dlouhým rukávem (výborný nápad), trendy city tašku a kód trasy pro přihlášení do online aplikace, která nás měla kontinuálně sledovat (používal jsem už Okolo republiky). Ale zatímco tehdy fungovala myslím bez problémů, nyní tomu tak nebylo. Jestli tím důvodem byl jiný telefon netuším, ale aplikace běžela pouze tehdy, pokud jsem odklikl zelené políčko (jednorázově odeslala signál o poloze)… Po závodu mapy pak vypadaly takto:

Ale zpět na start – po krátkém pořadatelském briefingu, kdy se mimo jiné vysvětlovalo zařazení pěšího úseku u Svatošských skal, jsem se rychle převlékl do nejteplejší varianty, kterou nosím v zimě při teplotách pod nulou. Dlouhé termotriko, krátké letní kalhoty, na to zimní kalhoty s membránou a zimní bunda s windstopperem. Na nohy letní ponožky a nepromokavé zimní tretry. Vzhledem k tomu, že déšť neustával, vyndal jsem i upravený nepromokavý oděv zakoupený v pracovních potřebách za 200 Kč – zkrácené kalhoty proti navlhnutí cyklovložky a bundu s ustřiženou kapucí. 

Pátek 21. října, 15:00 – je odstartováno

Se startovním výstřelem v 15:00 však déšť ustal a tak během prvního stoupání prakticky všichni účastníci postupně zastavovali a odkládali vrstvy. Vydržel jsem až na kopec, abych lehce propocený zasunul půlkilovou bundičku do batohu, kde pak vyvolávala lehký diskomfort. To už se startovní pole s dvacítkou závodníků nadělilo, když někteří jedinci vyrazili tempem, kterým jezdím 50km závody;-) V úvodu byly zařazeny většinou polní či lesní cesty s nemálem kaluží a bahnitým povrchem, takže už po chvíli byly kolo a oblečení celé mokré resp. od bahna.

Většina startujících jela na MTB, k vidění však bylo i pár gravelů. Batohy na zádech s reflexním potahem a různé brašny umístěné na kolech pak dávaly vědět, že dotyční mají zkušenosti s bikepackingovými podniky.

Jak ustával déšť, tak se i rozjasňovalo a když jsme přijížděli po louce směrem ke Královicím, naskytl se všem úžasný pohled na bývalý klášter Mariánský Týnec vystupující z mlžného oparu (26 km). Cestou jsem občas i fotil (dokud bylo světlo), nicméně ty nejzajímavější přírodní úkazy či památky zůstaly ukryté pod rouškou noci. Což je celkem škoda –  když jedete závod se spoustou ikonických míst a nakonec je vůbec nevidíte… Přikládám tedy i fotky ilustrační, pořízené při dřívějších pobytech ve zdejších oblastech.

Závodníků nebylo tolik, aby se jelo v nějakých skupinách, startovní pole se lehce atomizovalo na jednotlivce či kamarádské dvojice. Od Kalce přes Žihli až k balvanu Dědek (přírodní park Horní Střela, 50 km) jsem jel s dvojkou Michal Čadil a Vašek Janout, poté chvilku se závodníkem na gravelu. Také jsem o něm chvíli uvažoval (o tom gravelu;-), ale nějak jsem si nedovedl představit, jak jedu sjezdy ve tmě v neznámém terénu s neznámým podkladem pod listím na 32mm pláštích.

Mezitím jsem si odskočil ulovit jednu dlaždici (tilehunting – když už jsem tam byl;-), která se nacházela asi 300 metrů od trasy (v plánu jsem jich měl asi dalších pět, ale tuto variantu jízdy jsem záhy vypustil z repertoáru z důvodu šetření silami).

Nastupuje noc

To už se ale začalo stmívat a do Rabštejna nad Střelou (64 km) jsem sjížděl za naprosté tmy. Ne nadarmo zdejší krajina patří mezi místa s nejnižším světelným smogem. Přes kamenný most, který – společně s celým zdejším krajem – dotvářel atmosféru Vorlovy trilogie (Cesta z města, do lesa a domů), se pokračovalo prudkým krpálem až ke zříceninám hradů Rabštejn a Sychrov. Tam jsem odložil pláštěnku do kontejneru s plasty a pokračoval dál o půl kila lehčí. Bohužel jsem nedoplnil tekutiny v hospodě, o které se před startem mluvilo…

Za Rabštejnem začal jeden z prvních pekelných úseků – cesta po vláčení dřeva plná řídkého bahna, které se cestou do kopce stávalo lepivější a lepivější… Stoupat se moc nedalo, poprvé jsem tedy slezl a tlačil (na konci jediného sjezdu se pak objevila na cestě metrová díra – snad v ní nikdo neskončil). Zatímco jsem šlapal pěšky, zpozoroval jsem za sebou kmitající se světlo jednoho ze závodníků. Odstup se postupně zkracoval a při nájezdu k legendární stolové hoře Vladař jsem byl dojet a to za zvuku výstřelů z pravděpodobně nějakého mysliveckého zátahu na kance.

Jezdec se mi pomalu vzdaloval a já tlačil podruhé. Kamenité prudší stoupání by se možná za sucha dalo vyjet, ale ve tmě a v mokru jsem rád zařadil chodeckou pasáž. Na Vladaři (688 m.n.m) se zatím sbírala mlha hodná tohoto tajemného hradiště keltských předků (Vladař patří společně se Závistí u Prahy a Minic u Kralup mezi naše nejvýznamnější keltská hradiště). Chvílemi toho nebylo moc vidět, záhy se však sjíždělo dolů poměrně nepřehledným sjezdem plným listí, pod kterým se skrývaly kameny a větve. První techničtější sjezd pod umělým osvětlením jsem však úspěšně zvládl.

Následovala “vyhlídka” nad Manětínem a hlavně vrch Kozelka u Nečtin (98 km, 660 m.n.m.). Na tento vrch jsem byl upozorněn, že je to poslední nepříjemný úsek závodu, pak už to prý víceméně jde:-) Na Kozelku se totiž také tlačilo – nejprve úzkou stezkou vprostřed metrové trávy a posléze po červené turistické značce vinoucí se mezi pokřivenými kmeny stromů, kde by i pěší turista měl problémy. To samé pak bylo směrem dolů. Naštěstí to nebyl dlouhý úsek, končil na vyhlídce nad loukou, kde by asi za světla byl krásný výhled. V tento moment bych asi zpětně mohl použít oblíbenou hlášku “To jsem ale netušil, že to nejhorší mě teprve čeká…”

Za sjezdem z Kozelky následovalo stoupání k vysílači Krašov, druhé nejvyšší to stavbě v ČR (347,5 m). Znal jsem ho z jedné denní jízdy během cyklopobytu v Bečově, ale ve tmě dominoval krajině mnohem více zásluhou výstražných červených světel. V důsledku jeho nadstandardní výšky měl člověk falešný pocit, že každou chvíli bude pod ním… 

Není co pít

Tou dobou jsem už měl veškeré zásoby vody vypity (2,5 l camelbak, 0,7 l lahev), což na devět hodin jízdy není nic moc… V důsledku nízké teploty toho člověk sice tolik nevypije, ale o to jednodušší je pak náhlá dehydratace… Už jsem myslel, že někde zaťukám na nějaké stavení, ale hned v následující vesnici Bezvěrov (107 km) jsem narazil na otevřenou hospůdku (o které i mapy.cz mlčí). Lehký halas mě přivábil do šenku, kde jsem byl uvítán se slovy, že už jsem asi čtvrtý, který tam staví a než jsem stačil něco říct, sličná servírka mi brala z rukou láhev se slovy: ”Vodu, že jo?”. Na místě jsem vypil ještě kofolu a pokračoval dále (denní čas 22:15).

Následovaly rychlejší přejezdy po lesních cestách a cyklostezkách, kde nejezdí auta, takže hrozila maximálně nějaká ta závora na konci cesty. Prakticky během celého závodu byla trasa předvídatelná – buďto šlo o  značené cyklostezky nebo značené turistické trasy. Kolem Rabštejna byly k vidění i reflexní značky na stromech podél cest (asi od lesáků), takže pod nasvícením ukazovaly směr daleko před vámi. To už jsem netrpělivě očekával Klášter v Teplé (127 km), kde jsem na chvíli zastavil. Přímo před klášterem jsem se natáhl na lavičku a cca 2 minuty relaxoval (ale fakt to pomohlo:-)

Záhy jsem zrealizoval další ze skvělých nápadů: loni jsem k narozeninám dostal tekuté jídlo MANA, prý komplexní pokrm na cesty. Nikdy jsem to nezkoušel, takže byl ideální čas ochutnat pokrm s božským jménem:-) Vypil jsem zhruba polovinu krabičky – čokoládová chuť nebyla špatná, ale už jsem byl notně přeslazen z různých tyčinek a ionťáku, takže mi to moc nesedlo. Složení many z prvotřídní hrachové bílkoviny mi však moc žaludečního komfortu nepřidalo a tak jsem se několik dlouhých hodin trápil s křečemi v žaludku (svádět to pouze na Manu by však bylo krátkozraké:-) Ideální příležitost si zanotovat píseň ze starého singlu strejdy Vládi “Mana mana”.

Mariánské lázně neboli Marienbad

Následující úsek pod Horním Kramolínem si vůbec nevybavuji. Až stoupání na Podhorní vrch (848 m.n.m.), kdy se zezadu blížila světla dvojice mladíků M+Č (Ondra Mašát a Matěj Činčera), s kterými se v průběhu závodu ještě několikrát potkám. Následoval další pěší sestup mezi kameny a kořeny, abychom se později sjeli v pětičlenné skupině až k vysněné benzínce MOL v Mariánkách. Už cestou padaly návrhy na objednávky (dva párky v rohlíku, dvojité espresso…). Nakonec se nás na benzínce sešlo šest; vzhledem k přeslazení jsem zvolil slané brambůrky a velké cappucino, což mně trochu srovnalo žaludek:-)

Skupinu jsem u benzínky opustil předčasně coby osamělý vlk a podél domu, kde jsme před lety trávili dovolenou a odkud jsem vybíhal na ranní běžecké trasy, začal stoupat na nejvyšší bod závodu (a zároveň Slavkovského lesa) Lesný 984 m.n.m. Dlouhé 14km stoupání nemělo konce, střídalo úseky asfaltové, lesní, úseky kolmé na vrstevnici i serpentýny.

Opět jsem byl dojet dvojicí M+Č, abych je po chvíli opět předjel a na vrcholu Lesného stanul chvilku před nimi. Už cestou jsem měl pocit, že se oteplilo, sundal jsem tedy rukavice, rozepnul bundu. Bylo to přesně oproti předpokladu – na nejvyšším bodu bylo nejtepleji, žádné mrazíky se naštěstí neobjevily. Nahoře jsem se chvíli natáhl na lavici ve vrcholovém přístřešku, popil, posvačil, prohodil pár slov s borcem na gravelu (který, také dorazil na vrchol a který dle Stravy musel o kousek dál s technickými problémy odstoupit).

Přes Slavkovský les

Z vrcholu Lesného se kousek tlačilo směrem dolů a pak už následoval nejrychlejší úsek celé trasy – sjezd směrem Kladská-Prameny-Loket. Lesní asfaltky, silnice, lesní cesty, cyklostezky – vše až na výjimky směrem dolů. Bohužel opět ve tmě, takže oblíbená turistická destinace Kladská zůstala zrakům utajena, stejně tak jako unikátní rozhledna v Krásnu či ikonické místo Tři křížky.

Oproti předpokladům jsem nestavěl pro vodu u pramene v Pramenech (177 km, nejzadluženější to obci v ČR), jen na návsi jsem zaregistroval ve spacáku spícího cyklistu v autobusové zastávce. Projel jsem kolem Tří křížů a nahoře na planině už bylo vidět, že se blíží svítání – v relativně teplém a bezvětrném počasí se pomalu zvýrazňovaly obrysy kopců na horizontu a jen lehké hučení kol narušovalo noční idylu:-)

O kousek dál jsem opět předjel dvojici M+Č, která opustila vrchol Lesného dříve, a pokračoval do Krásna. Kousek před Krásnem ležel na lavici u cesty další cyklista, evidentně netuše, co ho čeká. Když jsem projížděl Krásnem, kostelní hodiny tloukly právě pět hodin a se zaštěkáním psa se za humny spustil lehký deštík. Ten však postupně přešel ve slušný slejvák, kterému nezabránily ani stromy Slavkovského lesa.

Dlouhý lesní sjezd kolem Slavkova až do Lokte byl zpestřen kontaktem s divočákem, který mi stál v cestě. Byl to slušný kousek, naštěstí flegmatické povahy. Chvíli jen tak stál, pak se pomalu podíval směrem ke mně (resp. do světla) a poté pomalu zmizel v houští. Nemusel jsem tedy vyhledávat nejbližší strom a raději zařadil co nejvyšší rychlost (kromě divočáka jsem za celou dobu potkal jednu skupinku laní a dva zajíce, což je velice podprůměrná bilance).

Zač je toho Loket

To už se blížil Loket (204 km). Při nájezdu na asfalt mě minula v protisměru blikající sanitka (napadlo mě, jestli nejede pro někoho ze závodníků napadeného oním divočákem;-) a už tady byla benzinka č.2, s kterou jsem vůbec nepočítal, jelikož otevírala v 5:00 a dle mých propočtů jsem ji měl míjet v hluboké noci. I nestalo se a okolo šesté ranní jsem vtrhnul dovnitř promočený, zablácený a lehce zmrzlý. Poprosil jsem o čaj a dva slané croissanty.

Pánská obsluha se trochu nevrle dívala na hnědé kaluže, které jsem po sobě zanechával na podlaze, ale pak jsme dali řeč a bylo to OK. Pánovi jsem sdělil informace o závodu a když jsem odcházel, tak jsem zmínil, že bych možná s tím úklidem kaluží počkal. Že je možné, že jsem nebyl poslední a že se zde ještě několik podobně zřízených jedinců objeví. Borec odvětil, že je to v pohodě, on to uklízet nebude, jelikož na to má lidi. Sotva za mnou zaklaply dveře, přiřítila se k benzínce čtveřice osvětlených postav – dvojice M+Č a V+J (Vláďa Vodochodský a Mike Jewell).

Kolem Ohře

Za neustávajícího deště jsem projel kolem hradu Loket a dlážděnými uličkami v podhradí sjel dolů k Ohři, podél níž jsem pokračoval až k Svatošským skalám. Byl to relativně odpočinkový úsek, ale v dešti to moc nejelo a taky se dostavila druhá spánková krize. Tu měl vyřešit výstup u Svatošských skal, na který pořadatelé upozorňovali. Po přechodu po lávce přes Ohři to začalo – kilometrový úsek po žluté z kóty 400 m n.m. až na 575 m.n.m. Po mokrých kamenech a kořenech, místy téměř kolmá stěna:-) Nadávky které letěly lesem nebyly úplně decentní… Při smyslech mě držela představa toho, jak pořadatelům vysvětlím význam slova SUROVEC:-) 

Hluboko pod sebou jsem z kaňonu řeky slyšel hlasy dalších cyklistů, zatímco venku se rozednilo a přestalo pršet. Dolů do Karlových Varů to bylo z kopce a já se těšil na další benzínku. Nakonec vyhrála OMV za silnicí E48 (220 km), ke které jsem musel lehce sjet z trati. Uvnitř bylo plno a zapáchající špinavý cyklista nebudil moc důvěry, rychle jsem tedy objednal espresso, croissant a velkou vodu (omylem jsem vzal perlivou Mattoni). Během svačinky mě předjela dvojice V+J, takže jsem je nezaregistroval a myslel si, že jsou stále za mnou…

Mattoni je i není

Kousek za benzinkou jsem začal cítil nějaký tlak na zádech – asi jsem špatně uložil mokré rukavice. No ale nebyly to rukavice, ale od perlivé vody nafouklý hydrovak… Vypadalo to, že každou chvílí exploduje, ale naštěstí se podařilo jej bezpečně odtlakovat. A jelikož jsem byl stále ve Varech, nezbylo mi, než si zanotovat song od Xaviera Baumaxy “Varan”. 

Opět se začalo stoupat, a já už se těšil na známý úsek podél Kyselky, kde se stáčí Mattonka. Těsně před unikátním dřevěným krytým mostem v Radošově mě předjel osamělý cyklista, který posléze v Dubině, před začátkem dlouhého stoupání do Doupovských hor, doplňoval vodu u pramene, údajně obsahově shodného s tím Mattoniho. Tady jsem se zastavil na svačinu, vyměnil ponožky a tak nějak zrelaxoval (a bohužel nedoplnil vodu). Do cíle zbývalo 68 km a měl jsem pocit, že tam za tři hodiny budu… Což se ukázalo jako velký omyl.

Do Doupovských hor

Začalo hezké stoupání na Doupovských hor, přes Svatobor s tajemným kostelem. Záhy se však objevila bodavá bolest v kolenou – při každém šlápnutí to píchlo v jednom i v druhém koleni. Prakticky nešlo jet na sílu, nešlo jet ze sedla, jenom lehce točit nohama. Jestli byly bolesti způsobené pouhým přetížením vazů, nebo změnou sedla, úpravou posedu, nebo faktem, že v zimních tretrách nejezdím trasy delší než 5 hodin, netuším (každopádně po dvou dnech odpočinku bolest zmizela a opět jezdím).

Zastavil jsem, abych bolest přetlumil ibuprofenem, který jsem si vzal na namožená záda (ta se kupodivu vůbec neozvala a naopak, jejich bolest během jízdy zcela odezněla). Prášek však nezabral, ale jet se dalo, byť bez většího úsilí. Opět mě dojela dvojice M+Č se slovy „Dobré ránko“. Nicméně ve stoupání se rozpojili – první jel napřed, aby na vrcholu stoupání čekal. Jeho kolega zastavil, aby do kopce šel (že mu to dělá dobře). Což mi připomnělo pozoruhodný výrok (jenž přebil i lehké nepravdy, kterými jsem znechutil kolo a turistiku své dceři) – před měsícem v Krkonoších na Labské Boudě kráčel děda se synem a malým vnukem, který měl evidentně nějakou krizi. Otec ho chlácholil slovy “Teď půjdeme do kopce, bude dobře!”.

Na hranicích vojenského prostoru

Po dlouhém stoupání otevřenou krajinou na kraji vojenského prostoru Hradiště se profil přece jenom trochu narovnal a v průběhu sobotního dopoledne se jelo s Doupovskými horami po levé ruce. Pohledy to byly vskutku zajímavé. Kopce nejsou tak hustě zalesněné jako v normální hospodářské krajině – částečně jsou holé, částečně porostlé křovinami, v podzimní edici pak hrají barvami o trochu méně, než v jiných oblastech. O to více pak vyniknou holá místa a oblé přechody.

Otevřený houpavý profil podporovaný lehkým větrem v zádech vybízel k rychlejší jízdě, která však vzhledem ke kolenům nebyla úplně možná. Objevilo se i pálení očí v důsledku dlouhé aplikace kontaktních čoček. Nasadil jsem tedy záložní klasické brýle, které očím ulevily. V momentu vyndavání čoček se kolem mě přehnal jezdec, kterého jsem identifikoval jako jednoho z dvojice M+Č, ale jehož tempo nešlo akceptovat, takže záhy zmizel v dáli.

Cíl je na doslech

Po delší jízdě z kopce po asfaltových cestách se kousek za Valčí najelo opět do terénu. Po žluté bahnité cestě na Vochlici jsem musel kolo zase tlačit. Následný sjezd končil v Lubenci, který se konečně dočkal obchvatu a tak centrum města bylo prosté aut. Chybělo posledních 20 km. Výjezd z Lubence po asfaltu ještě zvládnout šlo, ale po nájezdu do terénu to bylo hodně na morál. Krásný úsek po zelené značce moc potěšení nepřinesl, navíc mi došla voda. První 4 km stoupání jsem měl za sebou za 40 minut… 

Pod Petrohradem začalo poslední stoupání, které jsem opět tlačil a pak už to byl kousek. Na louce nad Jesenicí se ozýval hlas z reproduktorů “…a následovat bude karlovarská losovačka neboli tombola…” Jenomže trať se ještě vracela za rybník. Poslední 3 km byly nekonečné, jelo se po trase klasického jesenického maratonu, takže cestu ukazovaly značky. Naštěstí už všichni účastníci tohoto závodu byli v cíli, tudíž jsem se nikomu nemotal v cestě. Poslední zatáčka a jsem zpátky v areálu. Po 23 hodinách a 20 minutách… Bez jediného technického problému, s lehkým zdravotním handicapem a spoustou zážitků.

22. 10. 2022, 2:20 p.m.

Ačkoli jsem primárně nejel na výsledek, tak lehce zamrzelo umístění těsně pod první desítkou na 11. místě, pouhých devět hodin za vítězem;-) Pořadatelům závodu Ultrasurovec patří díky za uspořádání této specifické akce, za zajímavou trasu a funkční zázemí. Jestli se objevím ještě jednou zatím netuším, ale účasti rozhodně nelituji.

P. P.