[18.01.2005 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 12655×; Mountainbike.cz]
Sibiř. Ruská Sibiř. Nic romantického se pod tímto názvem neskrývá. Vybavují se mi nekonečné sněhové pláně bičované ledovým větrem. Pahýly stromů jejichž kmeny zlomil ukrutný mráz. Umrzlí mužici v křečovitých pózách, jako postavy zasáhnuté holomrazem ve filmu Tajemství ocelového města. Prostě něco drsného, o čem je lepší číst, nežli zažít na vlastní kůži.
Ruská Sibiř je ale také orientační závod jednotlivců na horském kole, který pořádají Bakovští ďáblové. Fenomén MTBO mě už delší dobu lákal a když se takový závod koná hned za humny, na okraji mého bikového revíru, bylo rozhodnuto. Ovšem s přihlášením jsem poněkud otálel a tak jsem byl na – jinak již uzavřenou – startovní listinu dopsán až po osobní intervenci Nikolaje Sergejeviče Brikitina, ruského to velvyslance.
Nemaje žádné zkušenosti s podobnými podniky, viděl jsem průběh závodu poněkud nejasně až temně. Navíc centrum orientačního smyslu v mém mozku živoří opomíjené na okraji, společně se smyslem pro pořádek či píli. Naštěstí Ruská Sibiř je shovívavější k podobně nadaným jedincům – jelo se po předem vytyčené trati s „poměrně přesným popisem“ (citace z propozic). Do nafasované mapy si každý zakreslil trasu a jednotlivé kontroly (mapu jsem během závodu musel vytáhnout pouze dvakrát). Hlavním pomocníkem tak byl itinerář s popisem trati. Pro většinu jezdců dostačující, já bych ovšem k plné spokojenosti potřeboval popis ještě trochu podrobnější, pokud možno s názornými fotografiemi:-).
Drtivá většina jezdců disponovala speciálním držákem mapy umístěným na řidítkách tzv. mapníkem. Ten jsem zavrhl ze dvou důvodů:
- žádný mapník nemám
- jeho plocha musí nepochybně vyvolávat obrovský aerodynamický odpor a tím pádem i časovou ztrátu, což jsem si při svých vysokých ambicích – umístění v ½ startovního pole – nemohl dovolit:-)
REKLAMA: Čas mapníků je již minulostí! Holografický projektor HOP1 nabízí projekci digitalizované mapy ve 3D, její rotaci o 360°, automatický výběr nejrychlejší trasy.
HOP1 má nulový aerodynamický odpor, ovládá se dvojicí tlačítek přímo z řidítek, napájení obstarává jedna AAA baterie (součást balení). Při odběru dvou kusů HOP1 dostanete třetí zdarma. V nudných pasážích můžete na svém HOP1 sledovat oblíbený film či surfovat po internetu. Neváhejte a objednávejte holografický projektor HOP1 za zaváděcí cenu 19 990 Kč. Volejte ještě dnes na bezplatnou linku 800/113113999
Čarou přes rozpočet bylo počasí. S největší pravděpodobností mělo sejít z očekávaných drsných zážitků při projíždění hlubokými závějemi, padání na ledem potažených silnicích, či při amputacích omrzlých končetin zabloudivších bikerů. Trénink v areálu Mochovských Mrazíren tak přišel vniveč. Počasí se zcela vymykalo zažitým představám o ruské zimě a bylo příjemně nesibiřské (možná tak vypadá Sibiř v létě). Nakonec mi to však nevadilo a spolu s ostatními jsem si užíval sluníčka a bahýnka. Pouze jsem se rozmýšlel jaký vzorek plášťů zvolit. Nakonec jsem zavrhl totálně sjetého Speedmaxe (měl najeto přes 5 000 km) a obul několik let starý nepoužitý plášť zn. AUTHOR s drsnějším vzorkem. Ten se nakonec velice osvědčil, na bahně jistý, žádné smyky na mokru či šotolině (specialita Speedmaxe). Přitom bych řek´, že stál tak dvě kila.
Ale teď už k závodu samotnému: prezentace se odehrávala v hospodě v Nové vsi u Bakova, start pak byl hned za hospodou. Startovní číslo na samolepce jsem si mohl velkoryse vybrat, následovalo nafasování obrovské mapy (cca 2×2 metry:-). Nás se naštěstí týkala malá část v pravém dolní rohu o velikosti 10x20cm. Dále jsem obdržel návod na absolvování cesty (itinerář) a lístek s časem startu a kolonkami pro zápis kontrolních údajů (krycí název „Kniha jízd“).
Původně jsem si myslel, že na kontrolách budou takové červenobílé značky s kleštičkama – tak nějak to mají orientační běžci, nebo ne? Místo toho byly kontrolními body údaje typu: číslo popisné domu na odbočce, kilometry uvedené na turistickém rozcestníku apod. které se zapisovaly do již zmíněné „Knihy jízd“. Na trať se vyráželo v půlminutových intervalech (což je asi u MTBO standard). Bez zbytečného spěchu, vědom si dostatečné časové rezervy, jsem sestavil kolo, navlíknul se do několika vrstev a šel se lehce rozjet. Jen tak mimochodem se jdu podívat na start, jak to všechno probíhá. Najednou slyším: „Tady je, osmdesátka! Rychle na start!“. „To už jsem na řadě?“, ptám se překvapeně. „Za deset sekund startujete!“ Nějak jsem podcenil svou časově-odhadovací schopnost, ale aspoň to bylo bez zbytečné předstartovní nervozity.
Úvodní část k první kontrole byla značená fáborky a měla krycí název SS20. Jednalo se o rychlostní prémii bonifikovanou minutami k dobru pro patnáct nejrychlejších. To byla obrovská šance. Když jsem si představil, jak ztracený bloudím někde v temném v lese marně hledaje sever, musel jsem v tomto úseku podat maximální výkon. Po sto metrech asfaltu se vjelo na rozbahněnou polní cestu. První kapky bahna na obličeji mě dostávají do správné závodní nálady. Cítím, že mé úvahy o lehké tréninkové vyjížďce jsou tytam. Z různých zdrojů jsem vyčetl, že v přípravném období by se mělo jezdit pouze na lehké převody, po asfaltu, rovinatý profilem, s tepem do úrovně AP. Já měl první třetinu závodu 10 tepů pod maximem, tak předpokládám, že při tak závažném porušení tréninkového plánu je celá sezóna ztracená:-)
Cesta se láme vzhůru do lesa a s vidinou časového bonusu nepolevuji ve vražedném tempu. Po chvíli před sebou vidím prvního bikera a chystám se ho předjet, když se k mému velkému překvapení zezadu přiřítí borec a nechává nás vychutnat pohled na zadní část dresu stáje Liberty Seguros (možná to byl Hruška, vzhledem k rychlosti a frekvenci šlapání určitě). První kontrola je v živém podání – měří se čas prémie SS20 a dostáváme křížek do „Knihy jízd“.
Držím se dvacet metrů za Hruškou, vědom si faktu, že jinak budu muset zastavovat u každé odbočky a pracně studovat mapu. Snažím se ho neztratit z dohledu, předjíždíme další borce, bez větších potíží nerespektujeme doporučenou rychlost 30km v Braňce a blížíme se na druhou kontrolu – tou je údaj o max. výšce vozidel projíždějících pod dálničním mostem: 4,5 metru. Zapisuji si údaj do své krátkodobé paměti s tím, že jej ve vhodnou chvíli přenesu do „Knihy jízd“. Na dvoukilometrové rovince má Hruška náskok již 100 metrů a za další zatáčkou ho definitivně ztrácím z dohledu. Tep těsně pod maximem nevěští nic dobrého.
REKLAMA: Kontinuální měřič laktátu KML_14. Zefektivněte svůj tréninkový proces! Zapomeňte na sporttestery! KML_14 měří váš aktuální laktát a zobrazuje jej na přehledném displeji. Další zobrazované údaje: čas do totálního vyčerpání, množství chybějících sacharidů, datum, kalendář, teploměr. Jednoduché použití! Displej s držákem upevněte na řídítka. Modrou hadičku z KML_14 si nabodnete do tepny na levé ruce, červenou hadičku do žíly na ruce pravé. Pozor na bowdeny! Jakmile krev začne proudit, přístroj se automaticky spustí.
KML_14 – unikátní český výrobek. Slevy pro studenty, vojáky a důchodce. Aktuální ceník najdete na http://www.laktat.cz/
U třetí kontroly před Valečovem dojíždím dva bikery, nechávám se strhnout jejich pečlivostí, zastavuju a zapisuju údaj z turistického rozcestníku. V asfaltovém serpentýnovém sjezdu jedu hranu (aspoň si to myslím:-) když se kolem mne lehce přežene borec v authoráckém dresu. Ještě že tak, jinak bych přehlédl odbočku k letišti.
Přejezd letišti není žádnou lahůdkou. Protivítr 200 m/s mě poněkud brzdí, ne však borce na kole zn. Marin, který se přeze mne silovou jízdou dere vpřed. V obci Podolí se dotahuju na dalšího bikera a v závěsu za ním odbočuju vlevo. Itinerář praví, že se odbočuje až před domem č. 16, ten však nikde nevidím a tak se ho nesměle táži, zda jedeme dobře. Borec si není jistý, ale zničehonic se zjevivší domorodý chlapec praví, že nějací lidé na kolech tudy jeli. Takže pokračujem dál. Vjíždíme na louku a zprava se k nám blíží známý dres Authoru a kolo Marin. Rázem jsme smazali jejich třistametrový náskok. To je výhoda MTBO. Vyhledání nejkratší trasy na cestě ke kontrole. Vlastně jsem nic nevyhledával, prostě jsem byl ve správný čas za správným bikerem. To se mi podaří ještě dvakrát. Teď použiju klišé z vážné literatury: „ale nepředbíhejme“.
Nápis na kříži u kraje lesa zmiňuje český národ, což je zároveň čtvrtá odpověď do „Knihy jízd“. Následuje sjezd do vesnice Sychrov. Někdy v létě jsem tam zabloudil v domnění, že zde najdu zámek, kde se mimo jiné ženil skokan Aleš Valenta (podrobnosti v Blesku či časopisech Katka, Žena a život, Rytmus života, Spy, Esquire, Men´s Health, Playboy). Tady bychom nějakou oddací síň či kapli hledali marně. Ten správný Sychrov je o 20km severněji, zde nás čekaly jen ruiny a klouzající kamenitý sjezd (bylo zde k vidění několik pádů – raději jsem to seběhl po svých).
Stoupáme po asfaltu do Chocnějovic. Tam ztrácím pár vteřin, itinerář zde do podrobností nezabíhá, vytahuju tedy z ledvinky srolovanou mapu a marně se snažím zorientovat. Vysvobozuje mě až další biker, sebevědomě odbočující vlevo. Následující úsek jsem nazval „Náhorní Karabach“. Jede se po silnici, po stranách pole neoraná, z kterých to nepříjemně fouká, šlapu naplno a přitom kolo se téměř nehýbe. V dáli se škodolibě usmívá zasněžený ještědský hřeben.
Číslo popisné bílého domu mezi Budou a Sedliskem je kontrolním bodem č. 5. Zde se také nachází občerstvovací stanice – údajně čaj s rumem, nevím anžto nezastavuji a vrhám se do skvělého kamenitého sjezdu pokrytého mokrým listím. Moc nebrzdím resp. brzdím, ale brzdy na stisk pák nereagují, takže se mi po chvíli balancování mezi životem a smrtí stává věc ve sjezdu nevídaná – téměř dojíždím borce přede mnou.
Na řadu přichází nejnáročnější úsek, celý v bahnitém terénu a do kopce, často pěšmo. Bahna je víc než dost, i při chůzi to klouže, na špičce treter se shrnují návleky, takže to vypadá, že jdete v komických šaškovských škorních se zvednutou špičkou. „Kde je Lempl?“, ozývá se mi za zády. Z toho usuzuji, že jsem se připletl do skupinky bikerů (Lempl, McBlacky, Ječňák) z diskusního serveru http://www.bike-forum.cz/ (celkem pravidelně do diskusí nahlížím, jako zdroj informací, osobních postřehů a zkušeností z bikového prostředí nemá na českém webu konkurenci). Když bahno zmizí, objeví se v temném smrkovém lese kopec o sklonu cca 45°, takže zase dolů z kola. Na vrcholku u chatky nás čeká fotograf a kontrola č.6 s levitující pneumatikou.
Následuje asfalt do Ouče a rychlý šotolinový sjezd po modré turistické na kontrolu č. 7. Tam právě probíhá brífink zkušených orienťáků. Itinerář sice nabádá k vrácení se zpět do Ouče a pokračování do Podhory, ale z mapy lze vyčíst, že přes potok do Strážiště to bude kratší (nejkratší to je po modré podél koryta říčky Mohelky – nedávno jsem v tom úseku strávil několik hodin zapadnutý po pás do bahna, skoro:-). Jelikož se nerad vracím stejnou cestou, přidávám se k pravé alternativě a tlačím kolo rozbahněnou cestou do kopce směr Strážiště. Nahoře se napojuji na asfaltku, po které se pojede až do cíle a to téměř pořád z kopce.
V Neveklovicích je poslední kontrola – č.p. bílého domu na odbočce od zelené turistické. V blízkosti se nachází support car novoborské Bohemie, ale podpory se bikerům dostává pouze morální. Ve dvojici odjíždíme ostatním a zalehnutí za bikovými řidítky a za notného hukotu plášťů klesáme do Kláštera. Přejíždíme silnici Hradiště – Mimoň a uháníme do cíle. Ještě za jízdy si připravuju fixu a „Knihu jízd“, před hospodou kolo opírám o zeď a pospíchám na sál, kde je definitivní cíl. Doplňuju údaje z posledních kontrol a odevzdávám Knihu jízd pořadatelům. Čas se zastavuje na 2:36:40, na tachometru je 52km, což je průměr 20km/h. Vzhledem k mírnému převýšení a poměrně velkému zastoupení asfaltu nic moc, ale podle výsledkové listiny to zas až tak špatný není.
Pro vítěze si pořadatelé přichystali mimo jiné zarámovaný portrét J. V. Stalina, šest lahví vodky (Stalíčnaja) či vyhlídkový let letadlem. Vyhlášení výsledků, potažmo after party si nechávám ujít a mizím v dáli, anžto povinnosti nepočkají. Celou akci bych hodnotil jako velice povedenou. Bylo vidět, že to pořadatelé nedělají poprvé. Pro mě to byla první a příjemná zkušenost s MTBO. Je to zcela jiný rozměr bikingu, než masovky se startovným 500 Kč. Přitom se závodí samozřejmě taky. A taky mě napadlo, že pořadatelům odpadají problémy se značením trati:-)
Autor: Petr Pražák