Manitou Železné hory – MTB maraton (2004)

[03.08.2004 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 4461×; Mountainbike.cz]

Původně to vypadalo to na pěkně nabitý týden – ve středu měl svátek Viktor, ale pozvánka na Bahamy nedorazila včas. V pátek nejmladší z bratří Armstrongů kroužil po Václaváku a ani tentokrát se Česká pošta nevyznamenala a tak můj favorit s přehazovačkou zn. Walter zůstal dál pokryt pavučinou.

Armstrongové


Zbývala sobota a s ní spojený start na osmém ročníku MTB Maratonu „Manitou Železné hory“. Na zdejších www stránkách jsem objevil LAST MINUTE nabídku (startovné za sepsání článku – no neberte to) a v sobotu časně ráno (půl páté:-) vyrazil směr Chrudim.

Ještě byla tma a mladých stopařek tudíž stálo podél cest poskrovnu, takže bez jakýchkoli průtahů jsem krátce po půl sedmé dorazil do Chrudimi. Centrum veškerého dění se soustředilo na Tyršovo náměstí, přilehlé ulice a parkoviště kam se dalo dostat po projetí několika zákazů vjezdu a železných zátarasů. Po bleskové prezentaci a snídani v trávě jsem šel nenápadně obhlédnout jednu z předem avizovaných specialit závodu – Široké schody. Právě na nich lehce trénovala naše mladá mládež, vše vypadalo tak jednoduše. Když jsem se na stejné místo vrátil o pár minut později i s kolem, vytanula mi na mysli slova Varla Frištenského, jenž odmítal driftovat: „Nic takového jsem v životě nedělal a taky dělat nebudu!“.

S tímto předsevzetím jsem se zařadil na konec startovního pole, jelikož jsem nechtěl na zmiňovaných schodech způsobit kalamitu a taktéž taktiku jsem zvolil jinou: začít volněji a tempo stupňovat:-) Se startem se čekalo na průjezd vlaku, který svými kolejemi křížil trasu. Chvíle před startem vyplňovaly snaživé mažoretky, které však mému feministickému duchu nikterak nezaimponovaly, zvláště když jim k tanci vyhrávala Babeta, co šla do světa (to dunící Divokej Bill na startu Malevilu dokáže před startem přivést bikery do jinačího transu). Mě bylo spíše mdlo, krom Babety za to mohla i snídaně nevalné chuti. Starosta, který měl závod odstartovat se nenápadně vytratil k Širokým schodům a tak se odstartovalo bez něj.

Krátce po čtvrt na devět projel vlak a tudíž se mohlo vyrazit vstříc 115 kilometrům po Železných horách. U schodů byl vcelku nával a tak jsem bez problémů dodržel své předsevzetí a slezl z biku. Pár technicky vyspělejších jedinců v mé blízkosti schody sice sjíždělo, ovšem rychlostně jsme na tom byli stejně. Od schodů se pak již svižně uhánělo po široké asfaltce, takže žádné ucpávky se nekonaly, každý jel dle svého gusta. Při nájezdu do terénu to už bylo horší, anžto kdosi před námi zastavoval před každou loužičkou, čímž donutil dlouhého hada závodníků zpomalovat až zastavovat.

Zhruba na 10km, po přejezdu dřevěné lávky a kraťoučké stojce jsem slezl z kola a zjistil, že se mi zadní kolo odmítá točit! „Karamba!!!“, jistě by zaklel John Silver. Pokouším se ho násilně roztočit, když vzduchem cosi zasviští. To bylo tak: vůle na zadním kónusu, která se objevila během minulého týdne byla odborně odstraněna až den před závodem, kolo bylo projeto a neneslo náznak žádné anomálie. Teprve až na onom desátém kilometru se kónus přetáhl, kontramatka se zas povolila, čímž zapříčinila přetržení osy s rychloupínákem (to je onen letící předmět). Co teď?

Vzdát jsem nemohl, jelikož jsem byl zavázán jistému A.S. že napíšu o závodu článek. Představoval jsem si jak se mi podívá zhluboka do očí a řekne: „Petře, velice si mne zklamal“. A nebo se na mne ani nepodívá a suše pronese: „Rád by si s tebou, promluvil šéf“. A tak jsem v mírném šoku chodil po lese hledaje klacík kterým bych osu nahradil, až jsem narazil na ochotného pořadatele jménem Michal Benda, kterémuž bych tímto ještě jednou velice poděkoval. Možná že považoval zbytek osy s rychloupínákem v mé ruce za zbraň, nicméně se nezdráhal mne odvésti z divokých lesů zpět do Chrudimi. Plán to byl ďábelský: kolo nechat opravit v servisu a vrátit se zpět na trať.

Kupodivu tento plán vyšel. V Chrudimi jsme přijeli do prodejny a servisu BIKE SPORT, kde mě uvítal prodavač se slovy: „Je mi to jasný, pojďte se mnou“ a odvedl mě do dílny. „Chlapi,“ děl onen mladík, „tady pán za hodinu a půl startuje, tak se mu na to podívejte“. Tak jsem ho pouze opravil, že už přes půlhodiny závodím, za hodinu a půl startuje čtyřicítka. Během pár minut mi byly vyměněny oba kónusy a osa – mezitím jsem si vyzvedl z auta zbytek peněz, který jsem měl rezervovaný na večerní koncert Tatabojs a Khoiby na Vostrově. Peníze jsem vysypal na stůl a popravdě řekl, že víc nemám. Ochotný a šikovný opravář nic nenamítal – děkuji mu též (skvělá práce – kolo se stále točí).

Naskočil jsem zpět do pořadatelského vozu a byl odvezen na místo činu. Krátce po desáté hodině jsem tak byl opět ve hře. Ještě jsem chvíli ladil brzdy a pak se se zhruba 80min. zpožděním vydal na stíhací jízdu. Dle mých propočtů jsem měl první závodníky (myšleno odzadu:-) spatřit okolo 50 km. Taktéž mi bylo jasné, že občerstvovačky fungovat nebudou a na domácí buchty si budu moci také nechat zajít chuť. Sólo jízd si užívám dosti při tréninku a tak to moc nejelo. Chvíli jsem si představoval, že jedu první, ale bylo to poněkud absurdní. Pořád se otáčet jestli za mnou někdo nejede a jestli mi bude ten náskok stačit:-)

V Nasavrkách jsem na zemi objevil jen pár kelímků, naštěstí jsem měl dostatečné zásoby na přežití. To druhá občerstvovačka kupodivu ještě stála – zastavil jsem tedy na kus řeči. Prý tři minuty přede mnou jede osamělá žena, pak je asi 1 hodiny mezera. Znělo to lákavě, ale ženu jsem raději jen předjel. To jsem netušil, že ji spatřím ještě jednou:-). Jelikož pražilo slunce, chránil jsem si zrak tmavými brýlemi, což se mi vymstilo. Ve sjezdu kolem 38km jsem přehlédl žlutý kříž na stromě ve stínu a vydal se po neuvěřitelně kamenité cestě, jež končila po cca 1km v jakési vesnici, kde samozřejmě nebylo po značení ani památky. Spílám nejen osudu a krokem se vracím zpět – jet se nedá. Po návratu na trať vidím opět onu osamělou ženu jak stoupá do kopce vedle kola. Po druhé jí pouze předjíždím.

Následuje výstup po stěně téměř kolmé. Mít po ruce lano vyškrábu se nahoru sám a kolo za sebou vytáhnu, tak prudká ta stěna byla… Najednou si začnu uvědomovat, že kdesi v propozicích jsem zahlédl jakési údaje o časovém limitu v půli trasy. Vyrazí mi na těle studený pot – budu přivezen sběrným vozem, jak potupné! Další občerstvovačkou projíždím a bez zábran se pouštím stružkou mezi buky, s tmavými brýlemi ovšem přehlížím kořen a zcela neočekávaně padám k zemi. Kolu naštěstí nic není a naražené lýtko mě nemůže zastavit. Nad Sečskou nádrží měla být občerstvovačka, právě jí sklízí, hodinky ukazují dvě minuty po limitu, nikdo mě ovšem nežádá abych zastavil a odevzdal číslo a tak pokračuji dál. V této chvíli jsem již třináctý od konce. Ovšem zásoby pití jsou téměř vyčerpány, teplota stoupá a nějak to nejede. To je ta pravá chvíle na experiment s fruktózou! Vyklopím do sebe půl tuby cukru, zapíjím ho posledním lokem ionťáku a čekám na zázrak. Ten se ovšem nekoná. Naopak. V hlavě mi začíná znít text Petera Nagyho: „Čo sa robí v mojich črevách, o to sa nik nestaral…“

V Kraskově plním všechny vaky vodou a vcelku nedobrým ionťákem, banány už došly. Uhýbám všudypřítomným vosám. Docela by mě zajímalo jak se jezdí závody v Brazílii či Kolumbii. Hmyzu tam je tisíckrát tolik a mnohem většího! Leda ve skafandru. O dva kiláky dál ve stínu mohutného stromu (cypřiš, baobab či dub?) se zavřenýma očima s přilbou pod hlavou odpočívá znavený závodník. Další občerstvovačka: „Co chcete?!“ huláká dívka, ačkoli nezastavuju a pokračuju v cestě, ovšem ten dotaz to nepatří mě ale kolegyním spolupořadatelkám. Za zatáčkou se vynořuje dodávka Family Frostu s čerstvou zásilkou nanuků… Projíždím obcí Krásné, mají to tam krásné. Přede mnou jede bikerka s opravdu krásným pozadím, vrozený stud mi nedovoluje ono pochválit. Jsem na 90km opět u vodní nádrže, cesta se proplétá chatovou osadou, následuje výjezd na poslední občerstvovačku s chladivou sprchou. „Teď už to je jenom z kopce“, oznamuje paní. Před očima se otvírá úžasný pohled do nížiny, do nekonečné roviny protkané řekami, do polí s ostrůvky lesů atdatd. Řeka Chrudimka mě pak dovádí téměř až k cíli, poslední výjezd po kostkách, zatáčka a slavobrána.

Čas samozřejmě není nic moc a to ani po odečtení ztráty při opravě a bloudění. Prostě sólová jízda není při závodě to pravé. Alespoň je prázdno ve sprše a dokonce teče teplá voda. Vyhlášení výsledků stíhám akorát – tady bych vyzdvihl výkon krajanky Ály Dymlové z libereckého Spinfitu. Za vítěznou Bublovou zaostala pouhé tři minuty ve výborném čase 5:53:06 a skončila na celkově 39.místě (na Drásalovi přitom na Bublovou ztratila přes hodinu).

Následuje tombola a něco mi říká, že když Manitou Železné hory, tak by hlavní cena mohla být vidlice Manitou. A taky že jo. Leží tam na pódiu v krabici. Doufám, že to není SIX-ka. Losuje se. Dost lidi už odjelo. Dost lidí už vyhrálo ponožky či čelenky. Co chvíli se někdo vedle mě zvedá a odchází si pro křížovku či atlas. Zbývá nás možná čtyřicet, co ještě nic nemáme. A už je venku. Stříbrná Manitou Black. Nebude mi ladit s rámem, bleskne mi hlavou. Ovšem pánbůh, nebo kdo to losování řídí, si tohoto malého rouhání všímá a tak vidli si odnáší někdo úplně jiný! Jako opařený zůstávám sedět a myslím na svou starou cvakající nepružící netlumící Rapid Suspend Technology.

Když to tak nějak shrnu, tak se mi fakt v těch Železných kopcích (hory to opravdu nejsou) líbilo. Trať byla vcelku rozmanitá, díky vedru byla většina povrchu tvrdá, občas se i prášilo, na druhou stranu se na trase objevilo nemálo bahnitých úseků či dokonce močálů a rašelinišť (ve stylu „topící se Jiřina Švorcová v Králi Šumavy“). Jelikož jsem zas až tolik nebojoval, raději jsem ona místa s nejasnou hloubkou i obsahem obcházel. Kopce až tak prudké nebyly, nicméně ve vedru daly zabrat víc než dost, sjezdy mi vyhovovaly anžto nebyly nikterak těžké. Zajímavý byl kličkovací úsek ve smrkovém lese či stoupání podél hluboké rokle. Velkým náporem na mou psychiku byly ovšem všudypřítomné kameny. Téměř všechny lesní cesty byly vylepšeny nějakým šutrovitým posypem. A když už všechny lomy v okolí byly zřejmě vytěženy, tak se sypalo nahrubo rozmlácenýma střešníma taškama. Dožiju-li se důchodu, pořídím si fulla.

Co se týká značení, tak mé obavy se ukázaly býti lichými – značení bylo nadprůměrné: žluté čáry, šipky, křížky, dřevěné tabulky, mlíko – trasa by se určitě dala projíždět celoročně. Navíc platila jedna zákonitost – na jakékoli křižovatce byla správná vždy ta nejstrmější cesta – nekecám. Nedalo se zabloudit. Což jsem vzal jako výzvu a potvrdil pravidlo o vyjímce 🙂

Autor: Petr Pražák