Jizerská 50 aneb pan Pávek říkal: Do žní! (2005)

[12.06.2005 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 8048×; Mountainbike.cz]

Jizerskou 50 na kolech jsem absolvoval již před dvěma lety a tehdejší sprint po panelech mě vzhledem k výši startovného moc nenadchnul. Letos jsem se ale do Jizerek těšil (chtěl jsem odjet závod, kde budu mít průměr přes 20 km/h:-) ovšem trať jsem zvolil dvojnásobnou (nejela se dvě kola jako před lety, ale stovkaři jeli navíc úsek pod Jizerkami v oblasti frýdlantského výběžku: Nové Město, Jindřichovice, Lázně Libverda, Liptákov…).

Již ráno jsem litoval svého rozhodnutí absolvovat právě dlouhou trať. Teplota totiž byla blízka bodu mrazu: zataženo, větrno, pošmourno… Po rozjetí jsem se proto rozhodl ponechat si i pro závod samotný zimní, běžecko-cyklistickou bundu volnějšího střihu (je absolutně neprofouknutelná a bohužel absolutně neodvětrávatelná, při vyšších rychlostech pak nadbytečné decimetry vydávají zvuk volně plápolající plachty).

Startovalo se ve vlnách po cca. třech stech lidech – díky nějakému nedopatření či soucitu pořadatelů jsem se ocitl ve vlně první. Teď použiji silničářské termíny znající z doslechu – od začátku se jela kudla, prvních 45 km téměř pořád na velkou placku, ve vláčcích i skupinkách. Připadal jsem si jak vagón na pružince – chvíle docvaknutí a odpadnutí se pravidelně opakovaly… Na cestách lemovaných lesovým porostem se jelo celkem v pohodě, ovšem na otevřených jizerských hřbetech, ve větru a mlze, to nebylo nic moc. První polovina závodu se jela téměř výlučně po cestách panelových, asfaltových, v půlce druhé pak přišel na řadu i rozbahněný terén po lesích a lukách a na závěr pak přišel na řadu opět asfalt.

Taktika zvolená podle mapy resp. profilu byla jasná – nahoře v Jizerkách na maximum, dole na rovince ve frýdlantském výběžku pohoda a na závěr ve stoupání udeřit:-). Vše vycházelo až na cca. 30km (to jsem šel poprvé močit – ve čtvrtek mi na neurologii – kam mě poslali z urologie – oznámili, že mé problémy s „urgentní mikcí“ na kole a při běhu možná souvisí s epidurální anestézií při operaci tukového nádůrku před dvěma lety. Laicky řečeno – drát či trubičku jsem měl v páteři zastrčenou poněkud déle – ovšem zatím to je pouze domněnka).

Ale zpět na trať, spolujezdci mi během močení odjeli a v dlouhém asfaltovém sjezdu z Bílého potoka jsem je už nedocvaknul – naopak naprosto lehce se přese mě dostali další dva borci-silničáři (alespoň podle toho jak to pokládali do zatáček). Bunda mi vesele plápolala ve větru, a zvyšovala aerodynamický odpor o několik desítek procent:-).

Díky dlouhotrvajícímu sjezdu jsem úplně vypadnul z tempa a přišla na mě krize okořeněná nesnesitelnou bolestí zad. Při nájezdu do terénu to bylo ještě horší – nabušené pneu a tvrdý rám Merida s „kompaktní geometrií“ mi dávaly co proto. Požil jsem Endurosnack odporné chuti a mizivého účinku a jel na přežití. Méně štěstí měl na cestě ležící přejetý Mlok skvrnitý (takový ten černý se žlutými fleky).

Pan Pávek říkal: „Do žní!“. Slova Otíka Rákosníka mi zněla hlavou, když se kroužilo kolem větrných elektráren v Jindřichovicích pod Smrkem, kde je starostou s vizí mediálně známý pan Pávek. Vzhledem ke krizi jsem měl pocit, že budu rád, když tam budu kroužit právě pouze do žní… Zažíval jsem jakési „deja-vu“, terén a krajina mi přišly stejné jako na Babím Létě pořádaném v nedaleké Chrastavě. Polní i lesní cesty byly rozbahněné, místy nebezpečně kluzké – ano i na tomto podniku jsem šel přes řidítka.

Krize pokračovala – předjížděli mě jezdci z druhé a dokonce i z třetí vlny. Pak se konečně vjelo opět na silnici, bohužel do protivětru. Když mě dvojnásobnou rychlostí předjel borec na Spešlu Epikovi s Brain tlumičem, vymáčknul jsem ze sebe zbytky sil a zavěsil se do háku. Cestou jsme přibrali ještě borce na Treku Fuelovi a jeli ve třech – na střídání ovšem nebyly síly.

Při výjezdu na louku se jelo na kašpara – což jsem vzdal a stejnou rychlostí úsek vyšel po svých – bolesti zad při chůzi naštěstí odezněly. Na břehu rybníka na cca 85 km jsem pozřel gel od Enervitu (který jsem nafasoval při prezentaci společně s 5 kg letáků, 1,5 l Poděbradky a 30 tabletami GEL aktivu na klouby, a který mi na rozdíl od Endurosnacku doopravdy pomohl – ovšem jeho cena není z nejnižších a dávat za podpůrné a stimulující prostředky pomalu víc než za startovné…) a těšil se na závěrečné stoupání.

V Oldřichově v Hájích se na občerstvovačce domáhám čisté vody, jsa úplně přeslazený. Není mi však dopřáno. „Máme jenom ionťák, ale je to spíš takovej poloionťák“, sděluje mi jeden z pořadatelů-občerstvovačů (jinak jídla bylo dost, na výběr ovšem pouze banány a tatranky). Takže do sebe klopím kelímek poloionťáku a vrhám se vstříc dlouhému stoupání. Loni při tréninku v Jizerkách jsem ho již absolvoval, takže jsem věděl, že mě čeká cca. pět falešných vrcholů – to jest míst o kterých si člověk myslí, že je už nahoře a místo toho se za zatáčkou objeví další stoupání… Ale docela mi to jede, předjíždím dva borce s čísly a několik turistů bez čísel a kolem Bílé Kuchyně pomalu sjíždím k cíli. Dojezd je na louce, odtržení papírku s čárovým kódem a konec.

Omývám se na WC na parkovišti – jiné mycí prostory jsem nezaregistroval. Hadice na mytí kol k dispozici byla, stejně tak stánky s jídlem a pitím, potažmo několik prodejců sportovních potřeb. Nemilé překvapení mne čekalo při odjezdu z parkoviště – lísteček, který jsem nafasoval při vjezdu nebyl lístečkem památečním, ale lístečkem platebním. Takže dalších 80 Kč navíc (parkoviště prý nemá se závodem co do činění… nevím jestli se platilo i za mytí kol, či použití WC…).

Autor článku: Petr Pražák – Mountainbike.cz