Berlín, Nekrofilm a Particle system

Zima je konečně u konce s dechem, ale ještě než se spustí kolotoč závodů, přináším vám tři bakalářské historky z dob, kdy jsem jezdil na kole jen coby dopravním prostředku a neřešil gramy, body ani vteřiny:-)

Zbourejte zeď!

V Berlíně byly v létě 1990 bourány zdi a to nejen ona zeď mezi západním a východním Berlínem, nýbrž i zeď, kterou při svém koncertě bourali Pink Floyd resp. samotný Roger Waters. Zmítán existenciální krizí (trvající dodnes) hledal jsem odpovědi na zásadní otázky v dílech podobně postižených a tudíž jsem si nemohl nechat ujít poslední zbourání Zdi. „Tear down the wall“ mělo zaznít Berlínem a tak jsem osedlal svého poskládaného favorita (nadstandardně vybaveného nosičem, brzdama Centric a šaltrem Waltrem a s naučenou frází „Trinkwasser, bitte“ a sto markama v kapse vyrazil do Berlína pro odpověd na otázku „What shall we use to fill the empty spaces?“.

Plakát Zdi visící doma na zdi nepochází z Berlína, ale z Copenhagenu.

Expedice byla naplánována na pět dní (dva dny tam a dva zpět + koncert). První etapa měřila 200 km (od Máchova jezera, přes Varnsdorf někam do Němec), druhý den jsem pak najel cca. 150 km včetně popojíždění po Berlíně. Potsdamer Platz jsem našel bez problémů, v blízkém parku obsazeném fanoušky z celé Evropy pak i skupinku s českou vlajkou (Dobrý den, vy jste Češi?), k níž jsem se přidal. Noc v parku nedaleko sochy s andělem byla pohodová, ovšem hned po ránu se objevily první komplikace: při průzkumné vyjížďce se zničehonic povolil šlapací střed. Sháněl jsem tedy někoho s nářadím neboli werkzeugem (čti vercajkem:-). V místě konání okolí jsem sice narazil na několik Čechů, ovšem nikdo sikovky
neměl. Nakonec mě zachránil až nějaký Angličan s kladivem a silným šroubovákem.

Koncert byl pro mě trochu zklamáním a to nejen kvůli borcovi, který musel začít zvracet, zrovna když jsem šel kolem něj… Nebyl to přímý zásah – tyčka nejprve dopadla na vyprahlou udusanou zem a teprve pak se odrazila na mé lýtko:-(. Evidentně mu nesedla jedna z mnoha vegetariánských specialit. Další nemilou záležitostí bylo, když místo očekávaného Waterse (coby jediného Pink Floyda) vystupovali i různí náhradníci. Sinead O´Connor mi nevadila, ale angažování Scorpions mě trochu vyvedlo z míry. Jejichž sladkobolná poprocková balada Time (Čaj, pijte čaj), patřila k oblíbeným parodovaným studentským hitům – společně s It´s The final countown (Tak si nazuj sandál) od Europe či It´s just a question of time (Koště připravený mám) od Depeche Mode. Zeď byla nakonec zbourána a místo ní byly odhaleny další deziluze…

Snad jediná součástka, která přežila berlínskou expedici až do dnešní doby.

Ráno po koncertě jsem vyrazil zpět k domovu. Průjezd ranním západním Berlínem byl naprosto úžasným zážitkem. Těch 60 km jen po městě stálo za to. Ocitnul jsem se kousek od letiště Schönefeld, když došlo k další nemilé a neuvěřitelné závadě – prasklo mi pérko v šestikolečku, které nezabíralo a protáčelo se. Zcela výjimečně jsem zachoval chladnou hlavu. Pomocí šroubováčku a kombinaček coby kladiva jsem povolil horní krytku kazety a oddělil vrchní část s pastorky od unašeče. Vyjma prasklého pérka se vysypalo asi tisíc kuliček. Můj geniální plán byl v tom, že jsem pérko, které při otáčení po směru obstarávalo záběr a jinak volnoběh nahradil malým kamínkem. Ten držel zarážku otevřenou – což znamenalo jediné: místo volnoběžky bude furtšlapka. Nějak se mi podařilo vše smontovat dohromady a vyrazit opět na trať. Nebylo to nikterak příjemné, po rovině to ještě šlo, ale z kopce to bylo peklo. Neustále mě to vykopávalo ze sedla. Ujel jsem takto asi 20 km, když mě to v jednom sjezdu opět zvedlo, opravený střed to nevydržel a kompletně se vysypal…(misky se strženým závitem…).

Dotlačil jsem kolo do nejbližší vesnice a vědom si neopravitelnosti závady, rozhodl se kolo rozebrat na díly, rám s vidlicí ponechat vesničanům a zbytek vzít sebou. Zazvonil jsem u jedněch vrat a po dotazu na werkzeug mi bylo doneseno jen kladivo a pila (alespoň takto to vyprávím – jak to bylo doopravdy si už nevzpomínám:-). Kolo jsem tedy rozebral – komponenty nacpal do batohu, kola vzal do ruky a vydal se stopovat. Po cca. půl hodině mi na vedlejší cestě, kterou jsem taktickyvybral dle mapy, abych se vyhnul dálnici, zastavil mladík v trabantu a vylezlo z něj, že jede až do Drážďan tzn. cca. 250 km! Neuvěřitelné! Kolem osmé večer mě vyhodil v Dresdenu na vlakáči a já mohl pokračovat vlakem přes Schmilku do Děčína resp. do Doks.

Particle system

Léta páně 1992 jsem měnil omotávku na svých silničních řídítkách neboli beranech. Na řídítkách však zůstaly zbytky po lepidle, které se mi nechtělo sundávat ručně. V práci jsem měl k dispozici třítisícový tank s horkým louhem (hydroxidem sodným cca 1,5%) a tak jsem se rozhodl přenechat odstranění zbytku lepidla právě na louhu. Řídítka jsem přivázal na provázek a ponořil do tanku s roztokem. Pro dokonalé vyčištění jsem je tam nechal přes noc. Ráno jsem celý nedočkavý přiběhl, vylezl na schůdky u tanku a podíval se na řídítka. V relativně čirém roztoku bylo vidět, jak řídítka spočívají na dně. Zatáhl jsem tedy za provázek… a nyní nastal jev, pro který mám termín používaný ve 3D – particle system. Louh se činil a  řídítka kompletně rozpustil. Zbyly jen jejich obrysy vytvořené chromovaným povrchem řídítek a zbytky lepidla. Při zatažení za provázek se celý částicový systém rozpadl a já vytáhl prázdnou šňůrku:-)

…tak nějak to mohlo probíhat

Nekrofilm téměř s nekrologem

V roce 1995 jsem na kole vezl videokazetu s naším prvním zásadním nekrofilmem do Stráže k tamnímu videomágovi a mecenášovi Tondovi N. V Mimoni jsem klesal podél hřebčína, když se v zatáčce se proti mně vyřítilo auto a odbočilo vlevo, aniž by bralo v potaz mou přítomnost. Řidička si mě jaksi nevšimla a nabrala mě pravým blatníkem. Vzal jsem to přes čelní sklo, přes střechu, saltem na zem (přilby v té době ještě nebyly:-) a dopadl na záda resp. batoh. Hned jsem vstal a slyšel hysterický řev: „Já ho zabila!“. Zázrakem jsem měl jen pár odřenin na ruce a na zádech a na levé noze naraženinu s hematomem velikosti holubího vejce:-)

Jeden z mnoha nehodou znetvořených údů – v tomto případě levá ruka. Naštěstí příslušnice něžného pohlaví mají pro leckteré abnormality pochopení:-)

Kolo mělo zlomený rám v místě spodní rámové trubky – v momentě srážky byla noha naštěstí v horní úvrati… Řidička se posléze zklidnila a ptala se, jestli musíme volat policajty, že nemá papíry a že přítel pil a tak řídila ona….a že mi vše uhradí… Takže jsme si vyměnili adresy, někdo další mě odvezl na mimoňskou polikliniku, kde mi našli krev v moči, což znamenalo hospitalizaci v nemocnici. Za dva dny jsem ovšem měl odjet do Řecka, takže z nemocnice na revers domů a pak 48hodinová tortura autobusem přes Rumunsko a Bulharsko. Mořská sůl rozežírala rány a krvácející údy lákaly žraloky…

Pár měsíců po nehodě mi po několika urgencích přišly peníze, za které jsem si koupil svůj první MTB: Authora Memphise, na kterém jsem záhy absolvoval jízdu Doksy – Drážďany a zpět (220 km, 12 hodin). Ale to už je jiný bakalářský příběh.

Autor článku: Petr Pražák – Mountainbike.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.