Apache Jestřebí hory 2005

[26.06.2005 – Petr Pražák – MTB závody – Přečteno 4728×; Mountainbike.cz]

Svázán pracovními povinnostmi zamířil jsem na Festival cyklistiky do Úpice právě a pouze na sobotní maratón. Všechny ostatní kratochvíle jako např. koncerty 100 zvířat, Vaška Koubka či R. Hladíka, MTB kritérium či silniční časovka mě tak minuly, ať již z pohledu diváka či účastníka. Ale zážitky ze samotného maratónu mi vše vynahradily více než dost. Teprve až v cíli mě došlo, že název Úpice je odvozen od slovesa „úpět“ resp. „úpí“. V prostoru cíle a blízkého okolí polehávaly desítky zcela vyčerpaných závodníků, někteří z nich již ani neúpěli…

Od Máchova jezera jsme vyrazili v sobotu ráno v 5:00 s kolegou Milanem (bikerem, silničářem, duatletem, triatletem, x-terristou – v kategorii nad 50 let skončivším na 4. místě). Po dvou hodinách jízdy jsme zaparkovali na parkovišti uprostřed vietnamské tržnice a šli se odprezentovat. Mezitím se mraky protrhaly a slunce začalo vyhřívat vzduch na předpovídaných 30°C. Menší diskusi na parkovišti vyvolala oranžová samolepka na mém startovním čísle. Nikdo z bikerů u okolních aut jí na čísle neměl. Že by znamení pro fotografy či kameramany? „Na tohoto borce si dávejte pozor, díky jeho krkolomným kouskům ve sjezdech vám bodrý bavič Eda Hrubeš pomůže získat videokameru či jazykový pobyt v Budapešti!“.

Nakonec se ukázalo, že značkou jsou označeni jezdci první vlny (pomalu se s tím musím smířit, marka mountainbike.cz otevírá dveře do mně zatím zapovězených komnat:-) Jelikož však mé ambice rozhodně nebyly hodné první vlny, předal jsem číslo jednomu nejmenovanému (dodatečná diskvalifikace za neoprávněné užití oranžové samolepky by ho jistě nepotěšila:-) a trestuhodně opomenutému borci usilujícímu v ČP o stupně vítězů.

Apache Jestřebí hory 2005

Start závodu byl na úpickém náměstí. Na jedné z nafukovacích slavobrán visela velká časomíra, kterou se pořadatelé pomocí dálkového ovládače velikosti cihly snažili marně zprovoznit, takže čas 1:36:59 na ní zůstal po celou dobu závodu. Startoval jsem tedy z druhé vlny (což při velikosti startovního pole cca. 200 lidí nebyl žádný handicap) a tak mi uniklo, prý velice efektní, salto jednoho dravce pár metrů po startu – zkratka přes obrubník byla nad jeho síly.

Po startu se jelo po asfaltu, ale zanedlouho se odbočilo do terénu, který nad asfaltem dominoval v poměru cca. 9:1. Začátek vypadal podezřele pohodově, jelo se rychle a většinou z kopce, po lesních cestách, kamínky a větvičky od projíždějících kol vesele odletovaly… Občas stál závodníkům v cestě nějaký lesní stroj mávající kládami v úrovni jejich hlav (ve skutečnosti to bylo jen jednou, ale „občas“ zní lépe :-) Na tuto část trati pasoval text K. Kryla: „cesta byla prach a štěrk a udusaná hlína“. V té době se kolem mě pohyboval biker s kamerkou a anténkou na přilbě (v poslední době dostávají horská kola prostor i v TV, ze záznamu pohárového XC v Teplicích mi přišlo, že mnohem atraktivnější resp. více o trati vypovídající z pohledu „first person“ je umístění kamery na úrovni vidlice než kamera na přilbě).

Po pár kilometrech se najelo do pěkného údolí, kde nás čekalo zhruba 7 nikterak hlubokých brodů. Snažil jsem se neztratit kolegu Milana, což se mi dařilo. Ovšem technické sjezdy jsou pro něj ještě větším oříškem než pro mě, takže jsem mu na 30 km neodvratně zmizel. Zatím na jiných závodech neviděným jevem bylo umístění billboardu jednoho bikového portálu uprostřed lesů – o kus dál pak fotil bikery zřejmě i jejich fotograf. Ale to už se nejelo zdaleka tak rychle jako na začátku (alespoň v té části závodního pole, kde jsem se pohyboval i já). Přibylo kopců, výjezdy byly většinou pozvolné – buď se stoupalo šikmo po vrstevnici s výhledy do uzavřených údolíček či do otevřeného kraje anebo se na vrchol traverzovalo v kratších úsecích.

Postupem času šlo odpozorovat jisté zákonitosti v navržení tratě: po nastoupání na vrchol Jestřebských hor následoval více či ještě více krkolomný sjezd. Na trati prakticky nebylo místo pro odpočinek. Pořád nahoru a dolů. Pokud se už objevil asfalt, tak pouze krátký úsek někde ve vesničce a hned se jelo zpátky do terénu. Měl jsem pocit, že čím blíže k cíli, tím byly výjezdy strmější, takže se muselo z kola slézt a tlačit (no, nemuselo, ale pro mě to bylo rozhodně rychlejší a méně namáhavé – jízda: 5,1 km/h , tlačení kola pěšmo: 4,8 km/h).

Sjezdů bylo dost a ostatní maratóny si s podobně obtížnými úseky vystačí v počtu 1 – 2 ks. Tady jich bylo nepočítaně. Většina z nich vedla kamenitými koryty, po cestách posetými balvany, přes kořeny. Objevily se i sjezdy v kypré rozorané lesní zemině smíchané s jehličím (jediný můj pád:-), proklatě prudký sjezd s kluzkými kameny skrytými pod hlínou (seběhnul jsem), bahnitý sjezd plný červenohnědého bahna (napůl sjeto), rychlé „boulovaté“ sjezdy po polích a lukách (jó, kdybych nakládal s penězi hospodárněji, mohl jsem si to vše náramně užívat s vyhlédnutým RS Dukem SL).

Jeden ze sjezdů pak byl záměrně nesjízdný – za dohledu pořadatele jezdci museli slézt a kolo snést o pár metrů níže. Trochu mě zarazila absence pořadatelů resp. zdravotníků v některých sjezdech. Na jiných závodech bývávají na takových místech k vidění, tady pouze na dvou, třech nejhorších. V závěrečné části jednoho ze sjezdů jsem míjel borce, který najel na muldičku za příčným odvodňovacím kanálkem a sbíral se otřesený ze země. Kolo leželo na hromadě chroští, borec byl dost otřesený, zakrvácená předloktí, přibrzdil jsem a zeptal se, jestli mu nic není. Bikeři za mnou pak zastavili a postiženému se věnovali. Pokračoval jsem dál se špatným svědomím, že jsem mu i já neposkytl první pomoc, omlouvaje si to slovy, že přece jevil známky života a lidí tam bylo dost… Po chvíli jsem se opět rozjel – to aby mě nedojeli ostatní a já nebyl veřejně zlynčován za svůj přístup. Tímto se borcovi na zeleném Rock Machinu omlouvám.

Občerstvovaček bylo dost, na jejich pravidelnost v rozmístění po trati se dalo se spolehnout. Většinou byly avizovány s předstihem cedulkou „Bufet za chvíli“. Stavěl jsem cca. 4x většinou pro vodu do bidonu (sloužila mi i k polévání přehřáté hlavy a těla). Na jedné z občerstvovaček mi byl nabízen i bidon. To se jezdcům z prostřed závodního pole nestává často! Totálně přeslazený jsem pak neodolal lahůdce na jedné z občerstvovaček – suchému rohlíku (úplně se mi rozplýval na jazyku:-). Moc mě nepotěšila děvčata na jedné ze stanic, která mi oznámila: „Skvělý chlape, stý místo!“. Uvažoval jsem, zda-li jsem se nepřeslechl a nemělo to být: „Hustý místo!“ (Onehdy jsem vzal devítiletou dceru do kina na Skřítka. Při jedné ze scén na celé kino vykřikla: To je hustý, řežou krávu zaživa! Nicméně se pak stejně při návštěvě výborné liberecké vegetariánské restaurace Ananda hlasitě dožadovala svého oblíbeného jídla slovy: „Já chci řízek!“).

Osobně se mi nejlépe jelo v úsecích s dlouhým táhlým stoupáním, kde se dá nasadit tempo a jet. Ty úseky byly dva, někde na 30 – 40 km a pak kolem 80 km. Skvělé bylo kličkování mezi kameny na hřbetu kopců: pedály cvakaly o balvany, po stranách skály a hluboké propasti… A vůbec, hezkých úseků na trati bylo více než dost – nějaká výrazná dominanta sice chyběla ale to vůbec nevadilo. Navíc jsem byl v neustálém napětí, co zase přijde:-). Většina trati byla vedena ve vyšších polohách, takže se bylo na co dívat.

Kromě již zmíněných brodů jsem zaregistroval i jeden ocelový můstek, jeden dřevěný most a dva tunýlky resp. podjezdy. Převážná část trati vedla ve stínu lesů a jen pár přejezdů bylo na odhalených loukách a polích, kde pražilo slunce. To jsem nevnímal nijak negativně – naopak ve velkém vedru se mi jezdí asi nejlíp. Na poslední občerstvovačce „Bufet u kravína“ byla k dispozici i sprcha! Ovšem co z ní doopravdy teklo jsem raději nezkoušel:-). To už se jelo společně s „krátkotrasáky“, takže jsem na závěr i pár lidí předjel. Závěrečný úsek byl po rovině, po asfaltu, do cíle se pak spurtovalo do kopečka po dlažebních kostkách.

Někomu se zdála trať zbytečně těžká – mně tedy nikoli. Těžká byla, jedna z nejtěžších, co jsem kdy jel. Ale o tom snad MTB je. A pokud předtím absolvujete podniky zcela odlišného charakteru jako třeba Českou Lípu, Jizerskou 50 či Ralsko MTB, pak si takovýto závod musíte maximálně vychutnat. Prostě jsem byl závodem nadšen. Dokonce se mi vyhnuly i technické problémy a ani na mě nepřišla žádná krize. Možná se projevilo i mírnější tempo ze začátku a držení se v rozumném tepovém pásmu.

Ovšem na nějaký slušný výsledek to nestačilo a ani do budoucna to zatím nevypadá. Kde je zakopaný pes? Papírové fyziologické parametry jsou na vyšší úrovni než dosažené výsledky… Kolikrát jsem si myslel, že s vytržením zubu či odoperováním žlučníku se odstraní ten skrytý limitující faktor výkonnosti a konečně se ukáže co ve mně je:-). Ale pořád nic. Ztráta 100 minut na prvního je prostě demotivující. Mé letošní prozatímní skóre s Vokrouhlíkem je 0:3, ovšem sezóna je teprve v polovině:-)

Autor článku: Petr Pražák – Mountainbike.cz